Alois R. Nykl o křesťanství, víře v Boha, muslimech a Evropenech (ukázka z knihy Josefa Ženky, část I.)

                             foto: A. R. Nykl během studií na University of Chicago, 1918
O kriticích Bible a křesťanství (zápisky ze Spojených Států v letech 1905-1907)

„Četl jsem všechny svobodomyslné spisy původní i přeložené, které měl Geringer na skladě, ale nelíbily se mi proto, že vesměs bořily, smály se pokleskům, hlavně katolického duchovenstva, ale nestavěly. Nebylo v nich mnoho skutečně vědeckého, neboť byly vypočítány na čtenáře velmi malé úrovně vzdělanosti. O Starý zákon a hebrejskou tradici bych se byl s nim i nehádal, ale zavrhování Nového zákona nezdálo se mi spravedlivým. Prozatím to byla jen intuice, založená do jisté míry na nepříznivých dojmech, které jsem si odnesl ze synagog a rusko-polsko-židovských čtvrtí. Na Starý zákon jsem se vždy díval velmi střízlivým zrakem, jako na děje hebrejského národa, ne vždy sympatické a nám Čechům naprosto cizí. Hrubé narážky a nadávky, jimiž dopisovatelé a hlavně dopisovatelky pepřili své výlevy proti katolickému kléru, kultu mariánskému a bohoslužbě, vůbec příčily se mému krasocitu. Bezděka, kterému někdy připadla úloha opravovati tyto perly mluvnicky a slohově, neopomenul sdíleti se mnou veselost, kterou mi působilo jejich čtení a mnohdy i luštění jejich neumělého písma.“

(s. 228)

O přednášce T. G. Masaryka v Chicagu a jeho pojetí víry v Boha (zápisky ze Spojených Států v letech 1905-1907)

„Síň byla naplněna, většinou socialisty (...). Profesor Masaryk seděl u stolku jako za katedrou a v kusých větách, s moravsko-slovenským přízvukem, který se mi nelíbil, vykládal své názory. Musím se přiznati, že jsem byl nelibě dotčen nesouzvukem a mělkostí jeho výkladů. Snad tak činil úmyslně, aby se stal pochopitelnějším svým posluchačům, kteří z dálky nebyli univerzitní úrovně. Na jedné straně chtěl být nábožensky založený a na druhé straně ubíral náboženství veškerou jeho základnu: víru v Boha. Náboženství mu bylo stálým změnám podléhající složkou vývoje, Bůh byl proň věděckou hypotézou. Aby člověk, chápaný jako výsledek nebo složka vývoje, si mohl ze síly, která vývoj ten uvedla v pohyb, činiti nějaký „vědecký“ podklad pro své chápání podstaty oné sily, mi připadalo stejně nemoudrým, jako kdyby šestileté vnouče si činilo domysly o psychologii své devadesátileté babičky. Tedy po přednášce, když bylo na řadě kladení otázek, dovolil jsem si žádati pana profesora o vysvětlení, je-li jeho představa o Bohu podobna bohu osobnímu. Nemohu dnes s určitostí říci, jaká byla jeho odpověď: myslím, že opakoval své tvrzení, že Bůh jest proň vědeckou hypotézou. Podotkl jsem, že jedná-li se o kritiku rámcového prohlášení svobodomyslnosti, které neuznává osobního boha, vyjadřovanou někým, jenž v tomto bodu zaujímá stanovisko vyhýbavé a pružné, nelze očekávati, že takovým způsobem se může dospěti k nějakým kladně cenným výsledkům. Byl by z toho mohl býti velmi příjemný sokratický dialog, kdyby jej nepřerušil Švejka, který začal pálit do profesora Masaryka otázkami o politice, Byl přerušen křikem, začal sám křičet a nakonec byla z toho příšerná vřava. Tím schůze skončila. (...) Jakýsi mladík (...) přišel ke mně a domlouval mi: „Tohle jste neměl dělat.“ Skutečně se domníval, že mne někdo zjednal, abych si naschvál zadisputoval s profesorem Masarykem: mozky těchto lidí byly věru komáří.“

(s. 274-275)


O svém pojetí víry v Boha (zápisky ze Spojených Států v letech 1905-1907)

„... sám jsem vždy věřil a veškeren můj život mne jen posílil ve víře v Boha, všemocnou tvůrčí sílu, která absolutně vládne vesmírem a o jejíž pravé podstatě poučuje nás srdce silněji než rozum. Nikoli v nějakou tuctovou unitářskou prozřetelnost. Byl jsem dosti dobře obeznámen s různými systémy náboženství, hlavně naukami křesťanství a judaismu, dále islámu, buddhismu, hinduismu a zoroastrianismu. (...) Pravé náboženské poznání jest věcí čistě osobní, kterou nelze předávati jiným. Pouhá slepá víra, bez osobního pravého poznání, má velmi malou cenu.

(s. 274-275)

O milosrdenství (zápisky z Egypta v letech 1909-1911)

„...[J]ednou jsem se z lehkomyslnosti dal zlákati, abych střelil směrem k hejnu plameňáků, která stávala nedaleko ostrůvku v mělké vodě a hledala si v bahně potravu. Hejno se ihned rozlétlo a vypadalo velmi malebně, ale ke svému bolestnému překvapení jsem seznal, že jednomu plameňákovi broky přerazily jeho dlouho nohu pod kolenem. Klátila se mu v letu a nikdy si nepřestanu činiti výčitky pro tak velké nemilosrdenství. Mohl jsem se účastniti podobného ukrutenství během války? Mohu se radovati dnes, kdy malým dětem ve škole se vštěpuje do srdce tato ukrutnost místo milosrdenství? Snad jest to za dnešních poměrů nutné, ale k dobrým výsledkům to vésti nemůže; jest to jako zašlapávání dobrého semene dříve, než může vzklíčit a vydati plody.“
(s. 405)


Kritika evropského vidění orientu, osobní zkušenost s muslimy (zápisky z Egypta v letech 1909-1911)

„Tyto cesty do pouště, suché, vyhřáté sluncem, plné jemného písku, v němž se tak krásně odpočívalo, ale špatně chodilo – byly pro mne praktickým úvodem v život, v tak výmluvně a barvitě popisovaný v arabských básních předislámských. Tím byly navždy odváty z mé mysli pitomosti romanopisců druhu Mayova, stejně jako mé cesty Spojenými státy a Mexikem mne navždy rozkmotřily s pitomostmi indiánských knížek, by i Prescotta*. Mne se jednalo o skutečnost, absolutní skutečnost, pociťovanou způsobem domorodců, nikoli vyjevených diváků, kterým se jednalo o docílení pochybné glorioly slávy v nebezpečích a dobrodružstvích po většině vynalezených jejich chorobnou obrazotvorností.
Často mi vypravovali staří pamětníci, jak Karl May spřádal své krkolomné romány v brasseriích a neznal ani poušti, tím méně života v ní; o arabštině nebo turečtině neměl ano ponětí. Pochytal drobty cizích dobrodružství, prošpikoval je opsanými frázemi a přivlastnil si zásluhy svých průvodců a tlumočníků. Arabové pouště byli ve skutečnosti většinou posedlí po věcech tohoto světa a jejich znalost Koránu a básní byla velmi chabá. Dovedli dosti zpaměti, ale nerozuměli skutečnému smyslu opakovaných slov. Ale byli mezi nimi šejchové, kteří přičichli k al-Azharu a s těmi bylo možné uvésti mysl v úplnou duchovní harmonii. Správně citovaný verš z Koránu nebo případný verš z al-Mutanabbího** dovedly je rázem přetvořit v bratrské muslimy, nestojící na válečné noze vůči nevěřícím Evropanům.“

(s. 402 – 403)

* William Hickling Prescott (1796 – 1859) byl americký historik a hispanista.
** Abu Tajjib ʾAhmad bin al-Husayn al-Mutanabbi al-Kindi (915 – 965) arabský básník pocházející z Iráku (více @wikipedia)


Zdroj: Alois Richard Nykl: Padesát let cest jazykozpytce a filosofa Josef Ženka (Karolinum, 2016)