Muslimové ve výrocích napříč dějinami; od Proroka Muhammada po současnost

Muslimové ve výrocích napříč dějinami; od Proroka Muhammada (saws), přes učence, historiky, filosofy, vědce, až po intelektuály 20. století. Muslimové se vyjadřovali nejen k teologickým otázkám, ale rovněž ke způsobu vládnutí svých panovníků a jak chápali a praktikovali své náboženství. Přelom 19. a 20. století byl rovněž obdobím setkávání Západu s muslimským Východem a konfrontace obou světonázorů. 

Pozn.: Většina citací byla převzata z knihy "Dějiny arabského světa" Albert Hourani, ostatní zdroje jsou uvedeny pod citací, popř. překlad díla v češtině.

*************

"Zdržujte se trestu nad muslimy, nakolik jen můžete. Je-li pro obviněného jakékoli cesty úniku, nechte jej jít. Pro imáma je skutku lepší chybovat v odpuštění, než chybovat v potrestání."

Prorok Muhammad (saws) (570 - 632)

zdroj: "Tvář milosrdenství v islámu" (2005)

*************

Reakce imáma Mahmúda Šaltúta na tendence ukazovat na soulad Koránu s moderní vědou:

„Takový pohled na Korán je nepochybně nesprávný, protože Bůh neseslal Korán proto, aby lidem poskytoval vědecké teorie, jemnosti techniky a různé druhy znalostí. Je nepochybně nesprávný, protože vede své nositele a ty, kdo se jím opájejí, ke krkolomným alegorickým výkladům, odporujícím principům nedostižnosti (idžáz) a nepřijatelným pro zdravý vkus. Je nesprávný, protože Korán vystavuje spojení s otázkami vědy vždy a všude, přestože vědy neznají ustálení, stabilitu, ani konečný názor: dnes může ve vědě platit, co bude zítra pouhou báchorkou. Kdybychom Korán svázali s takovýmito proměnlivými vědeckými přístupy, vystavili bychom jej také zvratům a omylům, a sami bychom při jeho obraně dostali do svízelného postavení. Ponechme tedy Korán jeho velikosti a vznešenosti, uchovejme mu jeho svátost a úctyhodnost a vězme, že když ukazuje na tajemství tvorstva a přírodních jevů, činí tak proto, aby vybízel ke zkoumání, bádání a studiu, aby z víry rostla v lidech víra. Korán se podle našeho názoru nikdy nestřetl a nestřetne s žádnou vědeckou pravdou uspokojující rozum."

Mahmúd Šaltút (1893 - 1963)

zdroj: "Duchovní cesty islámu" Luboš Kropáček, (s. 40-41)

*************

"Pomni, že tento svět je pole dobra i zla a že sklidíš to, co zaseješ. Nikdo svou sklizeň nepojídá na poli, nýbrž ve svém příbytku, a skutečným příbytkem člověka je onen svět věčnosti. Dobrý člověk se na tomto světě chová jako lvi a špatní jako psi; pes žere tam, kde uloví, lev jinde. Tvým lovištěm je tento pomíjivý svět, tvou kořistí vědění a dobré skutky, lov tedy zde, abys v čas jídla v paláci věčnosti měl co jíst. Cesta vedoucí k věčnosti je poslušnost Bohu, On je vznešený a mocný. Kdo hledá Boha, je jako oheň, i když ho převrhneš, šlehá vždy vzhůru; kdo se vzdálil z cesty poslušnosti Pánu, je jako voda, ať ji pozvedneš sebevýše, vždy klesá dolů."

Qábús (1021 – 1099)

zdroj: "Kniha rad" Kajká´ús (s. 23-25)

*************

"A pokud jde o správné zacházení s majetkem, vladař by měl být spravedlivý, držet se starých obyčejů a zásad o vladaření, nedopustit novotářství. Vladaři jsou povinni dohlížet na výběrčí daní a jejich konání, vědět o příjmech a vydajích, střežit majetek a zásoby, odrážet zlo vycházející z odpůrců a žít tak, aby je nikdo nemohl označit za lakomé; neměli by být ani příliš štědří, aby se neříkalo: Ten je lehkomyslný a hýřivý, rozdává v nepravý čas. Ten, kdo si zaslouží deset dínárů, ať nedostane sto... Jinak utrpí postavení velmožů a bude se říkat, že vladař nezná hodnotu a postavení, nezná právo služebníků a vzdělanců. Ti pak budou bezdůvodně raněni a projeví svoji lhostejnost ve službě."

Nezámolmolk (arab. Nizám al-Mulk) (1018-1092)

zdroj: "Pojednání o politice" Nezámolmolk (s. 285)

*************

"Vyznávám světskost, ale takovou, která není islámu nepřátelská a nevychází z anti-islamismu. Během své strastiplné pouti jsme si zachovali podstatu své víry, hlubokou a nevykořenitelnou lásku pro toto náboženství, jež prosvěcovalo naše dětství a bylo nám prvním vodítkem při objevování Boha a absolutna...

Naše světskost se omezuje na to, že uznáváme vztah mezi státem, určitými prvky morálního a společenského chování, povahu kolektivního vědomí a islámské víry. Chceme si víru zachovat a současně provést její reformu. Ta nesmí být protináboženská, musí naopak z náboženství vycházet, být náboženská a přitom na náboženství nezávislá."

Hišám Djait (*1935)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 436)

*************

"Doba, kdy lidstvo vedl člověk západního světa, se chýlí ke konci. Není to proto, že by se západní civilizace ocitla v hmotném úpadku a přišla o ekonomickou či vojenskou sílu, ale protože dohrála svou roli a ztratila "hodnoty", jež jí dávaly převahu ... Vědecká revoluce se přežila stejně jako "nacionalismus" a teritoriálně omezená společenství, která tehdy vznikla... Teď přichází věk islámu."

Sajjid Qutb (1906 – 1966)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 437)

*************

"Maghrib byl dlouhou dobu předmětem zkoumání cizích dobyvatelů... Dějiny tohoto období nejsou ničím jiným než historií cizinců na africké půdě... Společenské dění v maghribských zemích jako by na mnoha desetiletích přestalo existovat, protože jednotlivci i určité skupiny obyvatelstva uzavřeli s historií zvláštní smlouvu. Co můžeme učinit, abychom tomu napříště zabránili, když nám konec kolonizace umožnil začít znovu?... Všichni dnes chceme vědět, jak se můžeme vymanit z toho, jací jsme, jak můžeme uniknout z hor a písečných dun, definovat se podle vlastních kritérií a zapomenout na kritéria jiných, jak to udělat, abychom přestali být duchovními vyhnanci."

Abdalláh Laroi (*1933)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 388)

*************

"Chalífát, jak ho muslimové znají, se z islámu nezrodil... Nepředstavuje žádnou náboženskou instituci, soudní funkci ani státní úřad... To všechno jsou čistě politické záležitosti, s nimiž nemá víra nic společného. Nic takového nezná ani nepopírá, nic z toho nenařizuje ani nezakazuje, ale nechává na nás, budeme-li spoléhat na rozum, dějinnou zkušenost a zákony potřebné k řízení státu."

Alí Abd ar-Razaq (1888-1966)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 343)

*************

"Naši literaturu tvoří tato trojice prvků už od doby, co jsme se poarabštili. První, čistě egyptský, jsme zdědili po starověkém Egyptu ... a přichází k nám ze země a nebe, z Nilu i z pouště... Druhý je arabský a získali jsme ho prostřednictvím jazyka, náboženství a kultury. I kdybychom chtěli sebevíc, nemůžeme mu uniknout, oslabit ho ani zmenšit vliv, který na nás má, protože je s naším životem těsně spjat, utvářel ho a vtiskl mu jeho podobu. Nenazýváme ho cizí... arabština pro nás není cizí, je to náš jazyk a je nám tisíckrát bližší než jazyk starověkých Egypťanů... Pokud jde o třetí složku, je to cizí element, který život Egypta vždy ovlivňoval a bude tomu tak i nadále. Jde o dědictví, které jsme přejali od civilizovaného světa východu i západu... Od Řeků, Římanů, Židů a Féničanů ve starověku, od Arabů, Turků a křižáků ve středověku, od Evropy a Ameriky v moderní době... Základ egyptské vzdělanosti by měl spočívat v harmonii všech tří."

Táhá Husajn (1889-1975)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 338)

*************

"...memorují a od začátku až do konce roku stále totéž... po celou dobu studia slyší dokola stejná slova a disputace, která se nedotknou jejich srdce, nevzbudí v nich touhu po vědění, nenasytí mysl, ani nepřidají nic nového k tomu, co už vědí."

Táhá Husajn (1889-1975) o egyptském školství

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 310), 

viz také "Kniha dní" Táhá Husajn (překl. K. Petráček, 1974)

*************

"Osvobodit myšlení z okovů napodobování (taqlíd) a chápat náboženství tak, jak mu obec rozuměla, než v ní nastal rozkol. Při čerpání náboženských znalostí se musíme vrátit k prvním pramenům a podrobit je kritickému zkoumání. Bůh přece stvořil rozum proto, aby ve víře zabránil výstřelkům a falši, aby lidé naplňovali Jeho moudrost a tím zůstal pořádek v jejich světě zachován. Díváme-li se na něj v tomto světle, musíme náboženství považovat za přítele vědy, který člověka nutí zkoumat tajemství života, přikazuje mu, aby respektoval prokázané pravdy, opíral o ně svoji morálku a řídil se jimi."

Muhammad Abduh (1849-1905)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 306)

*************

Muhammad Abduh popíral fatalismus, který Evropané jeho souvěrcům předhazují jako příčinu stagnace. Člověk je zodpovědný za to, co to dělá. Samu představu předurčení pak Abduh povyšuje na kladnou hodnotu: „Víra v osud, je-li zbavena představy donucení, dává vznik statečnosti, odvaze, vytrvalosti, snášení obtíží a nesnází, šlechetnosti a sebeobětování za pravdu.“

Muhammad Abduh (1849-1905)

zdroj: "Duchovní cesty islámu"  Luboš Kropáček (s .260)

*************

"Přišel jsem na Západ a viděl islám, ale ne muslimy. 
Pak jsem se vrátil na Východ a viděl muslimy, ale ne islám."

Muhammad Abduh (1849-1905), 

pozn. více o islámském reformismu: "Muhammad Abduh: islámský modernismus a snahy o náboženskou reformu v Egyptě" (Jan Kondrys, 2013)

*************

"Za prvé proto, abych přiměl odpovědné a cílevědomé politiky a náboženské učence přijmout co nejvíce z toho, co přispěje k blahu muslimského společenství a rozvoji jeho civilizace, například nové vědecké poznatky a vzdělanost, jež připravují cestu k blahobytu... To všechno může udělat jen schopná vláda. Z druhé abych varoval muslimy, kteří zatvrzele zavírají oči před tím, co je v praxi vyznavačů jiných náboženství chvályhodné a odpovídá našemu vlastnímu náboženskému zákonu, protože trpí utkvělou představou, že vše nemuslimské je třeba zavrhnout."

Chajr ad-Dín at-Túnisí (z. 1889) v úvodu své knihy vysvětluje, proč ji napsal.

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 305)

*************

"Mezi obyvateli hlavních měst křesťanských národů vynikají Pařížané vytříbeným intelektem, schopností logicky uvažovat a zaujetím pro seriózní témata...nenechávají se spoutat tradicí, ale dychtí věci zevrubně poznat a přijít jim na kloub. Dokonce i prostí lidé umějí číst a psát a o důležitých věcech diskutují stejně jako vzdělanci, každý dle svých schopností...

Francouzi jsou od přírody zvídaví, líbí se jim všechno nezvyklé, milují změnu a nové vývojové trendy, zejména v oblečení... Jsou také vrtošiví, snadno přecházejí od radosti ke smutku a od žertu k vážnosti a naopak, takže během jediného dne nálady neustále střídají. Ale to jenom pokud jde o bezvýznamné záležitosti. Musejí-li řešit skutečné závažné věci, za svým přesvědčením stojí... Jsou spíše lakomí než štědří... Nevěří v zázraky, domnívají se, že nelze změnit přírodní zákony a náboženství slouží člověku jako vodítko pro správné chování... zastávají však ohavný názor, že intelekt a ctnosti jejich učenců převyšují moudrost proroků."

Rifá´ at-Tahtawí (1801-1873), egyptolog, kterého poslal Muhammad Alí v roce 1826 za vzděláním do Paříže.

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 303), 

viz také "Moderní dějiny islámských zemí" E. Gombár (s. 92)

*************

"Jestliže se za nimi vypravil nějaký muslim, nikdy ho nevykázali, dokonce ani z těch míst, jež jim byla nejdražší... pokud zjistili, že hladoví po vědění, chovali se velmi přátelsky a vlídně a hned začali snášet všelijaké mapy a vyzobrazení zvířat, ptáků a rostlin, dějiny starověku i současných národů, jakož i zvěstování proroků... Často jsem za nimi chodil a oni mi ukazovali všechno, co měli."

Historik Abdarrahmán Džabartí (1753 – 1825), jenž tehdy (30. června 1798) žil v Káhiře, barvitě a podrobně popsal nejen velký rozdíl ve vojenské síle obou stran (Egypta a Francie) a neschopnost egyptských vladařů nepřátele zastavit, ale i to, jak se muslimové na cizince dívali.

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 266), 

viz také "Moderní dějiny islámských zemí" E. Gombár (s. 59-60)

*************

"V dřívějších dobách slova učitelů a mistrů qádiríjského i šádhilíjského řádu k uším prostých lidí doléhala, naplňovala jejich srdce, opájela je, a proto se snažila se jimi řídit. Ale co lze očekávat od hlupců, kteří popouštějí uzdu vlastním vrtochům, nevládnou žádnými duchovními dary a neznají ani ustanovení Božího zákona, natož aby chápali jejich skrytý význam? Leda to, že budou hovořit se zápalem a odvolávat se na racionální i zjevné vědomosti. To platí zejména o synech světců, kteří se chtějí ověnčit otcovskou slávou a pouze kvůli marnostem tohoto světa, bez jakéhokoli oprávnění a aniž znají zjevenou pravdu, usilují získat co nejvíce příznivců... Takový člověk nikomu nedovolí, aby poznal nebo následoval někoho jiného než jeho a aby miloval pouze Boha... Třebaže ti lidé hřeší, slibuje jim, že se za ně o soudném dni přimluví, a proto je čeká ráj... Prosťáčkům to stačí a zůstávají z otce na syna v jeho službách."

al-Hasan al-Júsí (1631-1691) se narodil na jihu Maroka, stal se súfím, vyučoval v Marrákéši i dalších městech a nakonec nějaký čas ve Fezu. Ke knihám, jež napsal, patří sbírka dioalogů (Muhádarát), v nichž zbožné a vzdělané ´uláma nabádal, aby se drželi střední cesty a střehli se svodů... Za nejdůležitější považoval nepodlehnout korumpujícímu vlivu moci. Ve slavném eseji upozornil sultána Ismáíla, že úředníci jeho jménem tyranizují obecný lid. Ulamá nesmějí podlehnout duchovní korupci a chovat se jako nevědomí a falešní súfijští učitelé, kteří šálí prosté venkovany.

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 247-8)

*************

"Avšak mnozí vzdělaní lidé a zkušení historikové pochybili při podávání takovýchto příběhů a tvrzení, jež zůstaly pevně zakotveny v jejich myšlení...a přijímali je bez kritického zkoumání... V důsledku toho se stala věda o dějinách pošetilou a zmatenou... V naší epoše potřebuje badatel v tomto oboru znát principy politiky, podstatu existujících věcí, rozdíly mezi národy, místy a obdobími s ohledem na různé způsoby života, charakterové vlastnosti, zvyklosti, sekty a směry... Musí srovnávat podobnosti a odlišnosti mezi přítomností a minulostí... Musí si být vědom rozličného původu a počátku dynastií a náboženských skupin, stejně jako skutečností, které je vyvolaly v život, a okolností lidí, kteří je podporovali. Jeho cílem je dosáhnout úplné znalosti příčin každé události a seznámit se s jejím vznikem. Dále je nutno, aby předané zprávy ověřoval na podkladě znalosti základních principů. Jestliže zprávy těmto principům odpovídají, jsou spolehlivé, v opačném případě je musí historik pokládat za chybné a odvrhnout je."

Ibn Chaldún (1332-1406), historik, zakladatel sociologie, určil ve svém díle zásady, kterými se má odpovědný historik řídit při výběru faktů a jejich interpretace.

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 204), 

český překlad: "Mukaddima" Ibn Chaldún (I. Hrbek, 1972, s. 201)

*************

"Toto náboženství je pravdivé a vyzývá ke studiu, které umožňuje poznat Pravdu. 
My muslimové zcela jistě víme, že pečlivé studium nevede k (závěrů), jež neodpovídají tomu, co nám dalo Písmo. Pravda totiž pravdu nepopírá, ale naopak se s ní shoduje a dosvědčuje ji."

Ibn Rušd (Averroes, 1126-1198)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 178-9), 

viz také: "Rozhodné pojednání (Fasl al-maqál)" Ibn Rušd (Academia,  2011) 

*************

"Člověk, který chce svou duši dobrými skutky očistit, zdokonalit a zušlechtit, toho díky modlitbám nedosáhne za jeden den, a naopak jeden bezbožný den tomu nemůže zabránit. To právě máme na mysli, když říkáme, že jediný hřích nezasluhuje věčné zatracení. 
Ale nechováme-li se jeden den dobře, přijde po něm druhý, duše pomaličku leniví, až nakonec propadne apatii."

al-Ghazzálí (1058-1111), filosof a sunnitský teolog. Text je z knihy "Ihjá´ulúm ad-dín (Oživení věd náboženských)"

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 173)

*************

"Bohatý si nezaslouží chválu za to, co má, ani chudý za to, co nemá. 
Chvályhodné je, když se oba snaží dostat svým povinnostem. 
Jeden ovšem, obdařený majetkem, plní své povinnosti k Bohu i lidem uprostřed požitků a potěšení, zatímco druhý činí tak v bolestech. 
Proto je chuďas dokonalejší."

al-Ghazzálí (1058-1111), filosof a sunnitský teolog. 
Text je z knihy "Ihjá´ulúm ad-dín (Oživení věd náboženských)"

zdroj: "Súfismus: Dějiny islámské mystiky" Luboš Kropáček (s. 198)

*************

"Radím ti, abys nestudoval sám, třebaže se můžeš spolehnout, že všemu porozumíš. Pro každou vědu, již chceš zvládnout, si najdi učitele. Jestliže bude mít omezené znalosti, uč se od něj, dokud ti má co nabídnout, a potom si najdi jiného, který bude vzdělanější... Každou knihu se ze všech sil snaž naučit nazpaměť a pochopit ji. Představ si, že zmizela, ale tebe její ztráta nebolí, protože se bez ní už můžeš obejít... Člověk by měl studovat biografie slavných osobností, historii a zkušenosti různých národů. Pak na tom bude stejně, jako by za svého krátkého života poznal i život lidí z minulých generací, důvěrně se s nimi seznámil a poučil se o jejich dobrých i špatných stránkách...

Místo aby sis cenil svých schopností, měl bys o nich často pochybovat a své názory konfrontovat se stanovisky učenců, jež předestřeli ve svých dílech... Kdo nepoznal strázně provázející studium, nepozná ani radost z vědění...Až vzdělání dokončíš, zaměstnej jazyk vyslovováním Božího jména a Boha chval... Nestěžuj si, jestliže se k tobě svět obrátí zády, a nenechej se odvést od získání skvělých vlastností... Nezapomínej, že vědění zanechává stopu a vůni, jež učence vždycky prozradí."

bagdádský právník a lékař Abd al-Latíf (1162-1231)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 169-70)

*************

"Neměli bychom se stydět uznat pravdu, ať k nám přichází z kterého chce pramene, 
třeba od dřívějších generací a cizích národů. 
Ten, kdo ji hledá, si jí cení nade vše."

al-Kindí (kolem 801-866)

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 83)

*************

"Účelem této knihy není vést debatu, předkládat protivníkovy argumenty, oddělovat pravdu od lži a rozhodnout nějaký spor. Jde o holý výčet toho, jaké názory zastávají Indové, k němuž jsme přidali, co o podobných věcech říkají Řekové, aby bylo možné obojí porovnat... Vzhledem k tomu, že se zabýváme vším, co v Indii existuje, zmiňujeme se také o pověrách, ale musíme zdůraznit, že jsou rozšířené jen mezi prostými lidmi. Ti, kdo jdou po cestě spásy a rozumu a chtějí znát pravdu, zavrhli modly a uctívají pouze jediného Boha...

Na rozdíl od nás, kteří považujeme všechny lidi za sobě rovné kromě zbožnosti, 
dnešní Indové mezi nimi dělají nesčetné rozdíly. 
To je největší rozpor mezi hinduismem a islámem."

al-Bírúní (973-kolem 1050), jeho slavné dílo "Tahqíq má-li-l-Hind (Dějiny Indie)" představuje vrchol úsilí muslimského autora seznámit se s neislámským světem.

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 61-2)

*************

"Vznešený muž svou ušlechtilost nepředstírá, stejně jako člověk výmluvný nepředstírá výřečnost. Jestliže někdo zveličuje své přednosti, dělá to proto, že mu něco chybí; 
tyran se vychloubá silou, protože si uvědomuje svou slabost... 
Pýcha žádnému člověku nesluší...je horší než krutost, což je nejtěžší ze všech hříchů. Pokora je lepší než dobrota, nejvzácnější ze všech ctností."

al-Džáhiz (776-868) 

zdroj: "Dějiny arabského světa" Albert Hourani (s. 59)

pozn. česky vyšel překlad díla "Kniha lakomců" Al-Džáhiz (Odeon, 1975)

*************

"Řekl si sám sobě: Jestliže je svět stvořen, musí mít nutně tvůrce, který jej stvořil...Je tedy nutné, aby měl nějakého tvůrce, který by ho uvedl v existenci. Tento tvůrce není pochopitelný žádným smyslem, neboť kdyby bylo možné ho zachytit smysly, byl by sám jistě tělesem. Kdyby byl tělesem, náležel by k částem světa, byl by jistě sám stvořen a bylo by nutné, aby měl tvůrce... Jestliže tedy není vnímatelný, nelze si ho představit, protože představy jsou pouze odrazem vnímatelných forem, když ty nejsou samy přítomny. Jestliže není tělesem, nejsou u něho myslitelné ani vlastnosti těles... Jestliže je tedy tvůrcem světa, má nad ním bezpochyby moc a je si světa vědom. Což nezná On ty, které stvořil, On, jenž prozíravý je a dobře zpravený (Korán, 67:14)"

Abú Bakr ibn Tufajl (1110-1185) filosof a lékař

zdroj: "Živý, syn Bdícího" Abú Bakr ibn Tufajl, přek. L. Kropáček, I Hrbek (s. 73-4) 

*************

"Člověk je dobrý, jestliže chce být dobrý a chápe to. Toto „dobro“ může být ovšem podle něčího názoru zlé. Člověk zlý, jestliže zlý být chce, dokonce i když to bylo „dobré“ pro ostatní nebo z hlediska ostatních. Je to vždy věcí člověka samotného a světa, jenž patří jen a jen jemu. V rámci tohoto vztahu, jenž je naprosto vnitřní a duchovní, je člověk úplně sám a také tak svobodný."

„ Lidská bytost není souhrnem různých biologických funkcí, stejně jako obraz nemůže být redukován na množství použité barvy nebo báseň na svou větnou skladbu. Je možné napsat přesný gramatický a lingvistický rozbor některé Goethovy básně, aniž bychom se jakkoliv přiblížili její podstatě. Člověk je jako malba, jako mešita nebo báseň daleko více než kvantita a kvalita materiálu, z něhož je vyroben. 
Člověk je více, než kolik o něm mohou říci všechny vědy dohromady„

Alija Izetbegovič (1925 – 2003)

zdroj: „Islám mezi východem a západem“ Alija Izetbegovič (A.M.S., 1997)

*************

"Adam měl zakázáno okusit plody tohoto stromu zjevně kvůli omezenosti svého já, svému smyslovému vybavení a svým rozumovým schopnostem, jež byly obecně uzpůsobeny k poznávání jiného druhu, tj. poznání jet vyžaduje houževnaté, trpělivé pozorování a dovoluje jen pomalu hromadit poznatky. 

Ďábel však Adama přesvědčil, aby pojedl zakázaného ovoce tajného poznání, a Adam se podvolil ne proto, ž‍e by byl od základu zkažen‎, ale protože byl povahou „unáhlený‎“, a hledal proto k poznání zkratku. 

Jedinou cestou, jak tento sklon napravit, bylo umístit Adama do prostředí, jež bylo sice strastiplné, zato však vhodnější k rozvíjení jeho rozumových vloh. Tento přesun do strastiplného přírodního prostředí nebylo míněno jako trest; spíše měl překazit záměr Ďábla, jenž se člověku – jako nepřítel – snažil diplo­maticky zabránit, aby poznal radost z trvalého růstu a roz­machu. 

Život konečného já v prostředí plném překážek však závisí na neustálém rozšiřování poznání, jež se zakládá na kon­krétní zkušenosti. A zkušenosti konečného já, jemuž ‍ se otevírají různé možnosti, se může rozšiřovat jen cestou pokusu a omylu. Z toho důvodu je omyl, jejž lze takto označit za jak‎si hřích rozumu, nepostradatelný‎m činitelem v budování zkušenost."

...

„Konečný základ všeho života, jak jej pojímá islám, je věčný a projevuje se v rozmanitosti a změně. Společnost založená na takovémto přístupu ke skutečnosti musí ve svém životě smířit kategorie trvalosti a změny.“

Muhammad Iqbal (1877 – 1938) 

zdroj: "Rekonstrukce náboženského myšlení v islámu" Muhammad Iqbal (1930)