Slovenský spisovatel Miroslav Hlaučo, pětatřicet let žijící v Čechách, byl oceněn Magnesii Literou za svůj román Letnice (1) jako kniha a debut roku 2025. Vítězství to je oprávněné, protože kniha se nesnaží být pseudorebelsky "houellebecqovská" jako u Davida Zábranského, manýristická v případě Jáchyma Topola nebo otravně bodrá jako u Hartla a Viewegha. Ještě více nás tyto dva vavříny překvapí, když vezmeme v potaz, že autor je oborově farmaceut (ale s vystudovanou režií na DAMU). Potud je vše jak má být, umění se nesnaží dělat ze sebe víc než je; Letnice ale nemusí být tak neproblematický příběh, když se na knihu (a autora) podíváme očima věřícího, který spíše ocení stejnojmennou povídku od Jana Čepa napsanou před 90 lety. Tento text nemá ambice hodnotit esteticky Hlaučův román, tam mu skutečně nelze asi moc vytknout, spíše bude kritikou, která ve veřejném prostoru nezní často a mohla by opět ateistům připomenout jejich vlastní kořeny a dávno zapomenuté tradice. Bůh a pojetí...
