Rozhovor: Lubomír a Petr Dorůžkovi (leden 2012)
V dnešním světě není problém během několika vteřin získat informace o své oblíbené kapela nebo zpěvákovi, dost možná nám ale tato rychlost vzala schopnost, více se radovat z hudby a prožívat ji. Následující rozhovor s dvojící hudebních žurnalistů se snaží tak trochu propojit současnost s minulostí a ukázat naše dvě významné osobnosti, bez kterých by jména jako je Aretha Franklin, James Brown nebo John Coltrane měla zpoždění a četli bychom o nich až dnes.
Řeč je o Lubomíru Dorůžkovi a jeho synovi Petrovi. Jedná se o velké znalce celé rozsáhlé oblasti současné populární hudby, L. Dorůžka zejména pak americké černošské hudby včetně jazzu, které jej jako téma provází po celý život. V roce 1965 doprovázel Louise Armstronga v Praze a v tomto období vydal dvě zásadní knihy na téma Jazz. Energii ale neztrácí ani dnes a jeho hudební články můžete vidět na webu muziku.cz. V říjnu minulého roku dostal L. Dorůžka Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. Jeho syn Petr Dorůžka se pohybuje na více frontách, od roku 1988 vysílá v rozhlase pořad "Hudba na pomezí", který je v současnosti v rámci pořadu “Čajovna na Vltavě”. Dále můžete číst jeho články na webu “World Music – Petr Dorůžka” a nebo si můžete poslechnout jeho přednášku o Světových hudebních kulturách na Fakultě humanitních studií UK.
Lubomír Dorůžka je autor více jak 13 titulů, mezi které patří „Tvář jazzu (s J. Škvoreckým)“, „Tvář moderního jazzu“ nebo „Panoráma populární hudby 1918/1978“. Petr Dorůžka je autor publikací „Hudba na pomezí“, „Šuplík plný Zappy" a "Hrátky s Beefheartem“, nebo přeložil knihu „Jazz“ od Johna Fordhama, dále byly jeho hudební články publikovány v časopisech Muzikus, Reflex nebo Rock & Pop.
1. Chtěl bych znát Váš „začátek“. Jaká byla první deska /
skladba, která Vás natolik zasáhla, že jste se rozhodli zvolit si hudbu jako svůj obor? LD: Někdy v roce 1936 mi můj zhruba o 7 let starší bratranec o prázdninách v moravské vesnici, kde z vedlejšího chlívku chrochtal čuník a u boudy štěkal pes, na stařičký gramofon na kliku přehrál Ježkovu nahrávku Evropa volá a řekl mi: Tohle bys měl poslouchat. Poslechl jsem ho, šel jsem do antikvariátu v pasáži Koruna na Václavském náměstí, kde se staré šelakové desky prodávaly po koruně za kus, a tam jsem si koupil Louise Armstronga s Mills Brothers Carry Me Back to Old Virginy. A pak už přišel u nás Karel Vlach a Emil Ludvík a z Anglie a Ameriky swingové big bandy, jejichž nahrávky už jsem se naučil přepisovat.
PD: Jako každý teenager v kterékoli generaci jsem hledal hudbu s niž bych se mohl ztotožnit, poslouchal jsem odpolední pořady Svobodné Evropy na středních vlnách kde se hráli Beatles, Supremes, Manfred Mann, ale zásadní zlom přišel když jsem tuším na krátkých vlnách na BBC zaslechl úryvek s Mothers of Invention a Frankem Zappou, dost dobře to mohla být skladba Plastic People, a když si pak díky tomu začal budovat sbírku LP desek, klíčovými alby byly Freak Out a Absolutely Free od Mothers of Invention a Highway 61 Revisited od Boba Dylana.
2. V roce 1965 jste se setkal s Louisem Armstrongem, měl jste během tohoto setkání možnost pohovořit o jeho pohledu na mladší generaci hudebníků jako byl Gillespie, Parker nebo Coltrane?LD: O tom jsme mnoho nemluvili: moje okouzlení ze setkání s ním bylo příliš veliké na to, abych se pokoušel hovořit s ním o takových tématech.
3. Jak vidíte současnou afroamerickou hudební scénu, styly Hip Hop, R´n´B, Soul?
LD: Bude mi 88, po večerech nevycházím a přísun desek je také složitější. Soustřeďuju se na to, co jsem sledoval celý život. Baví mě, že mohu sledovat a komentovat nahrávky muzikantů, kteří jsou o 50 nebo 60 let mladší než já, ale přitom dělají muziku, která je pochopitelně jiná, ale vyrůstá z toho, co jsem celý život sledoval a poslouchal dělal.
4. Sledujete i současný "New Jazz"? Vydavatelství Compost nebo
kapely Jazzanova a Skalpel? Ptám se záměrně, protože tato vlna už nemá tu "revoluční"atmosféru jako Be-bop nebo jazzová fusion s rockem nebo jinými styly v 70.letech. LD: Co se mi dostane k uším, se zájmem si poslechnu a hledám v tom stopy toho, jak se hudba - a nejen jazz - proměňuje. Ale jak už jsem řekl, tolik už toho dneska neslyším.
5. Kniha "Tvář moderního jazzu" je částečně sestavná z překladů významných hudebních kritiků (Leroi Jones, Joe Goldberg, John S. Wilson a další), kteří psali o moderním jazzu, jak vidíte tehdejší mladé hudebníky jako byl Miles Davis, Thelonious Monk, atd? Myslíte si, že jazz tehdy opravdu stagnoval a nebylo jiné možnosti, než se vydat cestou mladých hudebníků?
LD: Nemyslím si, že by jazz kdy stagnoval: spíše obdivuju jeho schopnost hledat a nacházet stále další inovační možnosti. Odtud také můj zájem o dnešní generaci našich jazzových třicátníků nebo dvacátníků.
6. Před nedávnem odvysílala Česká televize dokument o Johnu Coltranovi, ve kterém bylo zachyceno jeho období krátce před smrtí, kdy hledal inspiraci ve world music a snažil se dál posouvat hranice jazzu. Jak vidíte tohoto velkého hudebníka? Bylo možné jej pochopit během jeho života nebo byl spíše jen "podivín"?
LD: Cestu dopředu v kterémkoliv oboru razili vždycky především podivínové. Snažil jsem se mezi nimi rozlišovat, a těm, kteří mě oslovili, jsem vždycky držel palce.
7. Na Vašich stránkách, “World Music", je opravdu velmi pestrá paleta hudebních stylů. Symbolizuje pro Vás hudba spíše jeden umělecký svět, než mnoho samostatných žánrů, tak jak je chápe běžný posluchač? Jsou některé styly, kterým dáváte přednost?
PD: Hudba tvoří nejen jeden unikátní svět, ale tento svět je navíc propojen s přírodou, jídlem, cestováním, národní identitou, denním i ročním cyklem, vím že takhle to vidí i sami hudebníci, a vždycky mě potěší když to někdo z nich dokáže pěkně formulovat. Na ukázku citát z mého nedávného rozhovoru s anglickým hudebníkem Andrew Cronshawem o hře na finskou citeru kantele: "Na venkově je osamělý dřevený dům, všude kolem ticho, vy jste uvnitř a hrajete na dřevěný nástroj na dřevěném stole. Celý dům rezonuje se zvukem vašeho nástroje, všudypřítomné ticho je najednou protkáno zvuky těch strun, žádný dozvuk kamenné klenby, naopak, měkké kontury, jako když hrajete večer na břehu jezera a ten zvuk se vznáší nad hladinou a cestuje v inverzní vrstvě. Finsko je výjimečně tichá země."
8. Vydavatelství už několik let řeší problém s neustále se snižujícím prodejem desek a s tím spojené stahování hudby přes internet. Toto téma není jednoznačně negativní, některé kapely přímo dávají své desky ke stažení a dávají tak tomuto trendu svou podporu. Myslíte si, že existuje ještě nějaké řešení, jak by hudebník mohl dostat zaplaceno? George Duke nedávno při své návštěvě v Praze řekl, že dnes se vyplatí více se soustředit na koncertování nebo vydávaní singlů.LD: Tuhle situaci už neznám z praxe. S příchodem nových technologií se neustále mění. Ale překvapuje mě příliv nosičů, které si mladé skupiny pořizují vlastním nákladem, a vůbec se mi nezdá, že by počet našich mladých jazzových souborů ve veřejném vystupování nějak klesal. Spíš naopak: jenže takový dojem vyplývá především ze srovnání se situací a obtížemi minulých dob, které dnešní třicátníci už nemohou znát.
PD: To je obecný trend, který nutí hudebníky více koncertovat a tedy posiluje živé hraní, což je myslím dobře. Pokud bychom tuto proměnu promítli do historického střetnutí "rockových dinosaurů" s punkrockovými rebely, tak dnešní doba přeje spíše těm rebelům než dinosaurům, což mě osobně konvenuje. Ale také vím jakou cenu za to platíme: náročné projekty, epochální alba která změnila hudební historii, jako třeba Graceland Paula Simona, či Buena Vista Social Club jsou v dnešní době naprostou utopií.
9. Jazz se dnes v televizi vysílá většinou jen v pozdních hodinách, máte pocit, že je opravdu jeho doba už pryč? Rovněž mě napadá otázka, jestli některé konkrétní desky nejsou převážně výpovědí určité doby a pro další generace jsou už velmi vzdálené nebo těžko pochopitelné. Mám na mysli desky jako byly "Bitches Brew" nebo alba od Archie Sheppa nebo Don Cherryho.
LD: Znovu, to je otázka věku, pro mě už pozdní hodiny neexistují.
PD: Myslím že televizní vysílání v desetimilionové zemi rozhodně není kulturním indikátorem. A zmíněná alba nejsou ani vzdálená či nepochopitelná, věřím že je budou znovuobjevovat i další generace posluchačů.
10. Samplování jazzových, soulových a funkových desek v hip hopu. Jak vidíte tuto záležitost? Názory na vykrádání hudby nejsou jednoznačné, někteří je zavrhují (např. již zmíněný George Duke), jiní s hip hopovými hudebníky spolupracují (např. H.Hancock, Bob James nebo Weldon Irvine). Samplování dalo svým způsobem „nový život“ jazzu a soulu, mnohá jména by dnes už nebyla známá a určitě by jejich desky nevycházely v re-edicích.
LD: Samplování je pro mě prostě jeden z dalších způsobů dnešního vytváření hudby - neřekl bych že převažující nebo nejdůležitější. Podobných proměn už jsem prožil dost a nikdy bych se neodvážil předvídat, která k čemu to povede. Rozhodně se o to nebudu pokoušet ani teď.
PD: Samplování je možná teď díky hip-hopu častější než dříve, a stejně jako dříve má dvě stránky, může to být jak mechanická recyklace, viz kdysi velmi populární sestava s krátkým životem Deep Forest (ale připouštím že i tenhle spíše odpudivý příklad mohl být přínosem pro některé dosud netušící posluchače). A samozřejmě že samplování je i výsostná tvůrčí metoda, jedním z příkladů je úvod k “Watermelon Man” od Herbie Hancocka na albu Head Hunters (1973), což byl původně zpěv s flétnou afrických Pygmejů Baka, známý jako “Hindewhu”, později ho použila i Madonna v “Sanctuary”, Bedtime Stories (1994), vše je dokumentováno (včetně audia) zde
Děkuji za rozhovor
