Karel Schulz "Peníz z noclehárny" (1940)
"Ohavné dny, v nichž vědomí života se omezuje vlastně jen na několik hodin a ostatní čas je zcela ponořen v tupou nepřítomnost na tomto světě. Nekonečné dálky se vtěsnají v žlutou krychli zapadlé krčmy, plesnivý chléb chutná silničním prachem, černý příkrov studených nocí, život se vlastně projevuje jen v slabých záchvěvech agónie na znamení, že odchází, a je-li ještě někdo tak krutý, aby se tomu posmíval, pak ať jen vysloví jediné slovo: naděje. Den, kdy jsem jasně poznal svůj konec, přičlenil se jen, dávno očekávaný, k dlouhé řadě dnů ostatních a nebyl ze všech nejhorší. Jen můj hlad byl toho dne větší než jindy. Suché a rozpálené ulice vedly do prázdna; já tudy šel, neboť jsem si neměl kde odpočinout, šel jsem mechanicky stále vpřed a byla to má poslední cesta a mimo můj konec, mimo skončení se mého bytí, neměla žádný jiný cíl. Jen někdy ulice se přede mnou náhle prudce roztočila a já musil v zakolísání závratě se opřít o zeď činžáků, abych neklesl. Tu se obloha šikmo nakloni...