Neil Postman o televizi, serióznosti médií, (ne)vědění, zábavě a hypermoderním člověku (1988)

 

V rozhovoru s mediálním teoretikem Neil Postmanem (1931-2003) se rozmlouvá nad jeho knihou "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy" vydanou v r. 1985 a na konkrétních aspektech americké společnosti demonstrovány hlavní Postmanovy teze. Rozhovor byl natočen 14.1.1988 pro C-Span, další rozhovory s Neil Postmanem zde

00:00

Proč a co Vás motivovalo k napsání knihy "Ubavit se k smrti"?

Neil Postman:

Protože televize má úžasnou schopnost naprosto měnit kulturu. 

Televize umí pozměnit naše nahlížení na politiku, náboženství a do určité míry na vzdělání.

00:58

Díváte se na televizi?

Neil Postman: 

Miluji televizi, zvláště sport a starší filmy, ale nikdy se na ní nedívám, když se snaží být vážná.

Když se začnou moderátoři Tom Brokaw nebo Walter Cronkite tvářit vážně, působí to dost trapně

01:38

Proč Vám připadají tito moderátoři trapní"

Neil Postman: 

Protože smyslem americké televize je upoutat pozornost diváka a 

prodat mu skrze reklam nějaký produkt.

Opakem je rozhlas, který byl čistě edukativní a informační médium. Herbert Hoover by se pravděpodobně zhrozil, kdy by viděl televizi a rozhlas dnes a jak se z nich stal prostředek k vydělávání peněz.

03:00

Neil Postman: 

Jinými slovy, význam televize je bezprecedentní, protože dříve se publikum shromažďovalo z určitého důvodu, vyslechnout/vidět určitou událost/proslov. Toto ale již není funkce televize dnes. Její funkce je pouze upoutat pozornost diváka, nehledě na způsob, jak toho dosáhnout. A americká televize k tomu využívá výhradně prvek zábavy a o tom je moje kniha.

04:00

Neil Postman: 

Jakmile začne americký televizní moderátor ohlašovat něco důležitého, my víme, že za pár minut uvidíme reklamu na United Airlines nebo džíny Calvin Klein. Jaký význam můžou mít záplavy v Mexiku nebo zemětřesení v Japonsku, když předtím vidíme reklamu na aerolinky a pak následuje reklama na jogurt? Jak vážně může být brán holokaust, když po něm odvysíláte reklamu na džíny Calvin Klein?

05:50 

Neil Postman: 

Lidé sledují zprávy kvůli atraktivitě moderátorů.

A v tom je rozdíl mezi moderátorem a novinářem.

06:40 

Neil Postman:

Politické debaty nemohu být brány vůbec vážně. Např. debata při prezidentských volbách, kdy má prezidentský kandidát 2min. na představení svého pohledu a protivník 60 vteřin na reakci. 

Jak toto můžeme brát vážně?

Toto není informování veřejnosti, ale spíše vytváření zábavy. 

08:30

Jaký to má na nás efekt?

Neil Postman:

Dost velký, ačkoli má americká veřejnost hodně informací, 

patří možná k nejhůře informovaným společnostem na Západě.

09:00 

Neil Postman:

Před pár lety, když byli zajati američtí rukojmí v Íránu [4.11.1979-20.1.1981] jsem dělal průzkum na téma Írán, jestli lidé vůbec něco o této zemi vědí. Ptal jsem se např. jaké náboženství Íránci vyznávají? Odkud pochází Šáh? Kdo to je Ajatolláh?

Většina nedokázala odpovědět, ti, co věděli, měli informace z tisku. 

10:20 

Neil Postman: 

Televize tedy zprostředkovává fragmentované informace.
Typická zpráva v televizi je asi toto:"Dnes byla v Bejrútu opět slyšet střelba."
Pak je odvysílán záběr ženy, jak se sklání nad ležícím člověkem. Tyto záběry mají zcela dramatický význam, lidé chápou, že se střílí v Bejrútu, ale vědí kdo na koho střílí? Znají historický kontext?  

12:30 

Neil Postman:

Televize je, za prvé, médium, které se snaží udržet pozornost diváku skrze zábavu.

Za druhé, televize, jako médium, se nehodí k prezentování seriozních informací. 

Nástrojem televize není řeč, ale vizualita. 

13:20 

Vaše kniha "Ubavit se k smrti" vyšla v roce 1985, 

reagoval na ni někdo kriticky, negativně? 

Neil Postman:

Ne, většina byla pozitivní, protože lidé pracující v televizi vědí, že to je pravda. 

Vědí, že informace musí být prezentována ve 30vteřinových blocích a 

musí se podřídit pravidlům trhu a nemůže to být jen mluvící hlava jako já teď tady...

17:00

Kapitola 7 mě zaujal a nese název "Nyní, toto". Co máte na mysli tím "Nyní, toto"?

Neil Postman:

Ve škole jsme se učili věci spojovat, současná televize činí opak. Když moderátor řekne "A nyní, toto" avizuje, co uvidíte, ale nebude to mít žádnou spojitost s tím, co jste viděli před několika minutami. Fráze "a nyní..." funguje jako signál, který umožní divákům odpojit se emočně od jedné informace a přejít ke druhé, zapomenout na ni.

24:40

Je to všechno, o čem se tady bavíme špatné?

Neil Postman:

Nevím to jistě, ale umím si představit, že to může mít pozitivní vliv.

V dějinách komunikace je jeden zajímavý moment, někdy kolem roku 1450 byl v Německu objeven knihtisk, ale až do roku 1516 nebyly stránky číslovány. Zmiňuji to proto, že číslování stran mění funkci knihy samotné. Podobně může fungovat videorekordér, který změní fungování televizního vysílání.

27:30

"The humiliation of the word" Jacques Ellul (1985)

29:30

Neil Postman:

Rád bych ale připomenul svým americkým spoluobčanům prezidentskou debatu 

Lincoln a Douglas [r. 1858], která někdy trvala i sedm hodin. 

Umíte si dnes představit americké publikum, poslouchající řečníky sedm hodin? Pochybuji...

Když se podíváte na přepis této debaty, dost možná by jí dnešní Američan ani nerozuměl, protože jazyk a větná skladby (syntax) je zcela jiná a hlavně vyžaduje vyšší úroveň všeobecných znalostí.

31:18

Neil Postman:

Jazyk, jako nástroj komunikace ve společnosti, se stal méně důležitým.

Ideální příklad je prezident Ronald Reagan, umí skvěle komunikovat, 

ale jen zřídkakdy řekne něco výstižně a nikdy ne přesně.

Bylo by nemyslitelné, aby se v roce 1860 někdo vyjadřoval tímhle způsobem.

32:00

Neil Postman:

Jsou dva druhy informací: informace, která se řekne - verbální (to give) a 

informace, která se ukazuje, vyzařuje - neverbální, řeč těla (to give off). 

Před příchodem televize se lidé soustředili na informace "řečené", 

dnes se zaměřují na neverbální informaci.

36:20

Jak dlouho učíte na Newyorské univerzitě?

Neil Postman:

27 let

Zaznamenal jste během  těch 27 let změnu v myšlení studentů?

Neil Postman:

Naprosto a většina učitelů, co učí takto dlouho Vám to potvrdí. 

Nejvíce mě znepokojují úbytek schopností vyjadřovat se psanou formou.

38:40

Neil Postman:

Psaní je lineární a logický proces. Televize a film užívá zcela jinou formu, jeden obrázek a v další vteřině jiný, není mezi nimi logická souvislost a struktura. Lidé jako já, kteří se živí psaním a čtením, umí v textu vnímat kontext a lineárnost, proto objeví kontradikci. 

Generace narozená v 60. letech už nemá tuto citlivost tak vyvinutou.

40:35

Kulturní gramotnost

42:00

Dříve byla obava z nedostatků informací, nyní se bojíme, zda nás informace nasytí

Nahodilost a přebytek informací.

44:30

Kapitola věnovaná politice, nazvaná "Dejte někomu hlas"

Politika USA 80. let.

49:00

Televize není médium prezentující zprávy, ale vytvořila nový koncept prezentace politiky lidem, 

nové koncepty politické debaty, politické řeči a jak má politik vypadat.

52:00

Starý koncept nazírání na politika způsobem "souhlasím s ním/nesouhlasím s ním" byl upozaděn a nahradilo jej "líbí se mi/nelíbí se mi"

53:30

V televizi si nemůžete říct "pojďme to promyslet", 

protože "myšlení" není performativní umění a televize vyžaduje performaci.