"Bad Meanin´ Good" - konec kladného hrdiny z Foglarových knih (27.2.2021)

V posledních třech letech (1) se díky religionistům Pavlu Hoškovi (ETF) a Zdeňku Vojtíškovi (HTF) dostalo jméno Jaroslava Foglara opět do povědomí a to ne jen jako tvůrce příběhu o Rychlých šípech a tajemné čtvrti Stínadla, ale jako autora, v jehož díle je možné vidět i prvky spirituality a kromě výchovného smyslu, může Foglarovo dílo fungovat jako iniciační text, který náctiletému čtenáři zprostředkuje mystiku a tajemno. Zkrátka oba religionisté dospěli k závěru: "zdá se, že nastal čas pokusit se interpretovat Foglarovo výchovné a literární dílo také z hlediska vědy o náboženství." (2) Řeč je tedy o něčem novém, na co se ve Foglarových knihách takto přiznaně a veřejně nepoukázalo. Dnes ale při čtení Foglarových knih můžete také dojít k dojmu, že jsme o něco definitivně přišli, a tím je kladný hrdina, jako archetypální vzor. 

K tomuto zjištění není třeba až moc důsledné rešerše a stačí se jen podívat do oddělení dětských knih nebo na dětské animované filmy. Velmi patrný je tento jev ve způsobu vyprávění a hlavně rozdělení rolí ukazuje, že kladný hrdina, který z příběhu vyčuhuje svým moralistním imperativem je dnes na obtíž. Jako by tvůrci věděli, že jim tohoto hrdinu, typického pro Foglarovy knihy, dnešní ratolesti neskousnou. Vše je potřeba filtrovat přes "rošťáky" a "zlobidla", kteří neuklízejí ve své pokojíčky, nesprchují se ráno studenou vodou a už vůbec neřeší mít alespoň jeden dobrý skutek denně. Skoro by se až zdálo, že morálka a hlavně ctnosti jsou dnes již přežitkem a i pro dětský svět se praktikuje filosofie fotbalového svazu, když jde štěstíčku naproti a říká: "důležitý jsou body a jedno jak, že jo".

Foglarovy knihy se snaží explicitně exponovat archetypální vzorec morálně bezúhonného, na ctnostech si zakládajícího hrdiny, který byl čtenáři přijat a chápán jako vzor, ke kterému vzhlíží. Důkazem, že se nejednalo o okrajový fenomén jsou desetitisíce členů čtenářských klubů, které vznikaly v předválečných časech za vydávání Mladého hlasatele, které Foglar inicioval. Velmi dobře je vidět toto nadšení ve výpovědích pamětníků Foglarova klubu Pražská Dvojka v dokumentu Hlavolam jménem Jaroslav Foglar (3). Co bylo tedy cílem a všeobecně chápáno jako inspirace, je nyní považováno za trapnou a archaickou symboliku. Foglar ale nebyl jediný, kdo přišel s tímto výrazem, součástí českého kulturního prostředí byl také díky osobnostem jako byl kritik F. X. Šalda a následně jeho žák Václav Černý, v jejichž textech se klade důraz na heroičnost a charakternost, tedy "kritika patosem".(4) A jestliže by tito pánové byli pro čtenáře až moc, podobně hovořil i pátečník Josef Čapek, který také psal o charakteru a neohnuté páteři, jenže bez trapnosti, protože: "Trapné je důležité kázati v románech nebo na jevišti věci, které v dané chvíli člověk přirozeně v sobě najde." (5)

Člověk dneška se tedy vyznačuje nikdy nekončící karikaturou člověka samého, o kterém je řeč výše. Vše je jedna velká legrace, vtip a ironie. V běžné komunikaci na sebe lidé pomrkávají a vše je prodchnuto neformálností, která je ale tak strojená, že se formálností stává a je prosta jakéhokoli života, jímž se neformálnost vyznačuje. Žít jako instantní rebel a bořič konvencí. Být věčně mladý a umět své mládí prodat jako cennou akvizici. Umět dát najevo, jak pohrdáte institucemi, hierarchií a pravidly. Být zkrátka "dobračisko", nad kterým babička pokrčí rameny, ale pousměje se, ačkoli neví, že ve škole šikanujete dva spolužáky a jste na nejlepší cestě stát se narcistním psychopatem, který za 10let povede tým 10 lidí a bude jim ze života dělat peklo.

Před pár lety jsem sám zkusil znovu číst dvě foglarovky (Boj o první místo a Záhada hlavolamu) a bylo hned na první straně jasné, že Foglarovi čtenáři, jak řekl několikrát Pavel Hošek na svých přednáškách, jsou zhruba mezi 10 a 14 lety, a od 15 vidí svět zcela jinak. To bych ale neviděl jako důvod zatratit Foglarovu formu a taktiku a nahradit ji tím současným podlézáním dětskému čtenáři a ponecháním na něm, co uzná za vhodné obdivu a inspiraci. Foglarova forma je možná pro dnešní společnost směšná a nezajímavá, jenže to, co ji dnes nahrazuje, formu neobsahuje. Dnešní vyprávění musí konvenovat a proto je forma na obtíž, příliš nás svazuje pravidly a naplňuje nás až klaustrofobním dojmem, že ztrácíme svobodu. Tendence, ke které západní společnost směřuje, poukazuje na nehezkou skutečnost, že žijeme v naprosto vyprázdněném světě.

poznámky:

(1) "Evangelium podle Jaroslava Foglara" Pavel Hošek (CDK, 2017), "Duchovní rozměr fenoménu Foglar" Pavel Hošek a kolektiv (Dingir, 2018)
Pavel Hošek o svých dvou knihách "Evangelium podle Jaroslava Foglara" a "Evangelium lesní moudrosti"

(2) Fenomén Foglar z hlediska vědy o náboženství (13.5.2017 @HTF)

(3) Hlavolam jménem Jaroslav Foglar (2004) @CSFD
Cyklus: Příběhy slavných, série 5.
Režie: Petr Kotek

(4) "Kritika pathosem a inspirací" František Xaver Šalda (PDF) 
Boje o zítřek. Praha : [s.n.], 1905. Dráhy a cíle. Sv. 1. Kritika pathosem a inspirací, s. 184–201.

(5) "Psáno do mraků" Josef Čapek (Fr.Borový, 1947), s. 133