Ivan Olbracht o F. X. Šaldovi



Neumím o F.X.Šaldovi napsat nic podstatného; a nestydím se za to. Nedovede to napsat nikdo, nebo alespoň ještě nikdo nenapsal nic významného o tomto největším žijícím kritikovi současné společnosti, o vášnivém zbožňovateli tvoření, o básníkovi, o úporném hledači Pána Boha, o milovníkovi Dona Quijota, o Lencelotovi, s nímž se každý bojí utkati, o muži, kterého tak mnozí nenávidí jen proto, poněvadž mají strach milovati ho.

Nezbývá mi tedy než napodobiti ochotné tetičky, které opisují do památníku veršíky, napsané někým jiným. Před lety jsem četl toto místo v Giovanniho Papiniho „Hotovém člověku“ a myslel při tom velmi na F.X.Šaldu:

„Těch několik málo bystřejších než ostatní pozorovalu všecku lásku, která se skrývá pod mým opovržením, a vědělo, že pod mou gorgonskou zbrojí útočníka je ubohý básník, mnohem schopnější přátelství než mladíci zdvořilí a slušní. Líbilo se mi znepokojovat mysli neočekávanými, vážnými, základními otázkami – některou z těch otázek, kterou nikdo nikdy nevysloví a které se dokonce zdají absurdní a zbytečné, z těch otázek, kterých si nikdo netroufá vysloviti ani sobě samému, a které přece uvádějí v pochybnost nejobvyklejší představy lidí, všecky hodnoty, všechen život. Chtěl jsem donutiti jiné, aby uvažovali, myslili, znova zkoumali sebe sama, vlastní duši, svou budoucnost, své ideály; chtěl jsem každého vehnati zpět v sebe, tam, odkud se nerado sestupuje, a postaviti každého tváří v tvář proti sobě, aby si uvědomil své chyby, aby se dal jinou cestou, aby zrychlil krok, aby nezapomínal – byl-li dosud čas. Mnozí mi byli zavázáni probuzením svědomí, krizí skleslosti, která je zase učinila muži a novou silou je uvedla na cestu. Je potřeby, aby mezi těmi věčnými línými spáči, jimiž jsou lidé, někdo měl odvahu vzkřiknouti „stůj!“ jako stráž a zatroubiti budíček časněji zrána než obyčejně, a aby trochu smyl líčidlo, jimiž jsou obličeje natřeny aby každý se zděšením viděl svou ohyzdnost a své stáří. Kdo nemá síly, aby se podíval do obličeje sám sobě, ať se znova přestrojí a ať si hraje dál úlohu poctivce, třebaže je sprostý darebák, a úlohu genia, třebaže je hlupák. Nesejde mi na tom: svou povinnost jsem vykonal! Jen si mě nenáviďte, zlořečte mi, vyhýbejte se mi, jdu-li mimo. Lidé se nepředělávají náplastmi a homeopatií. K tomu je zapotřebí léčení důkladného a krutého. Třeba řezati, kde toho je třeba, vypalovati, kde je hnis, vynésti z měkého hnízda toho, kdo zná svěží prudkost větru a zdravý mrazivý chlad sněhu jen skrze okna svého domu. A zaráží-li vám vzduch dech a dusí-li vás, tím hůře pro vás a tím lépe pro hrobaře. Nelituji, že jsem byl příliš přímý.“


zdroj: „F.X.Šaldovi: s kruhem přátel uspořádal Josef Hora"
Kapitola: „Citát“ Ivan Olbracht, s.109 (Otto Girgal, 1932)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhovor s hudebním publicistou Karlem Veselým o dvou dekádách hudby ohně (6.9.2017)

Osudy Židů za druhé republiky (1. října 1938–14. března 1939)

Vlasta Kálalová - Di Lotti, česká lékařka v Bagdádu