V rovině filosofie se však vedle paušálních odmítnutí ateistického materialismu objevuje nejčastěji teze, že islám překonává rozpor mezi duchem a hmotou, mezi idealismem a materialismem, jako zdravý střed mezi oběma extrémy. Zajímavou kuriozitou na tomto poli přinesl pokus muslimského autora Abdulmunima Muhammada Chálifa vypracovat jakýsi islámský teistický materialismus jako typ přirozené teologie. Jde o to vidět v materiálním stavbě světa jasné konečné důkazy o Stvořiteli a Jeho vlastnostech. Hmotu Chiláf charakterizuje jako lešení, umožňující vzestup k tomu, ce je nad ní. Tato vzdálená skutečnost připomíná magnetický pól, přitahující lidskou přirozenost, aby stoupala „ mirádžem “ studia a snahy. „Materialismus v kladném smyslu je oslavou Stvořitelova díla, ztělesněného v materiální stavbě univerza. Odkrývá tajemství, zákony a síly této stavby, snaží se o její využití a vidí v ní Stvořitelovu ruku. Ví, že hmotné předměty jsou abecedou rozumových skutečností, raženou pro pochopení...