* fitra - knihovna *

foto: the Regents Park Zoo (London, UK), ca. 1855 "Během devatenáctého století započal v západní Evropě a v Severní Americe vývoj, který dnes, ve století dvacátém, vyvrcholil velkofiremním kapitalismem a zničil veškeré tradice, jež do té doby tvořily spojnici mezi člověkem a přírodou. [...] Když oči zvířete pozorují člověka, jsou pozorná a ostražitá. Je dobře možné, že se totéž zvíře stejně podívá i na zvíře jiného druhu. Nevyhrazuje si pro člověka zvláštní pohled. Avšak žádný jiný druh, kromě člověka, nepocítí v pohledu zvířete důvěrnou blízkost. Jiná zvířata ten pohled zadržuje a zastavuje. Člověk pohled vrací, a tím si uvědomuje sám sebe. Zvíře jej zkoumá přes úzkou propast neporozumění. To proto může člověk zvíře zaskočit. Nicméně i zvíře – byť třeba ochočené – může zaskočit člověka. I člověk hledí přes podobnou, i když ne identickou propast neporozumění. [...]  Vždy hledí přes nevědomost a strach. Když je tedy viděn zvířetem, je sám viděn způsobem, jakým on vidí své okolí. Uv

  foto: Nebe nad Berlínem (1987), scéna v knihovně (viz video níže) "Myslím, že Giacomo Leopardi má ve svých Canti verš o pohledu hvězd - ne tedy o tom, jak vidíme hvězdy my, ale jak ony se dívají na nás. Chci zde psát právě o tomto druhu troufalé imaginace, jež chce jakoby uniknout "antropocentrickým" zvyklostem, aniž se jí to kdy ovšem zcela podaří. Zajímá mne smysl takové úmyslně "marné" imaginace, a také to, jak se jí daří na poli kinematografie. Jde o pohled odjinud - jiný, než je ten, který vysílají běžně lidské oči: kupříkladu o pohledu mrtvých (připomínám Unavenou smrt Fritze Langa či z nejnovější doby Noční hovory s matkou Jana Němce), o pohledu Smrti samé (Bergmanova Sedmá pečeť), pohled zvířete (Bressonovo A co dále, Baltazare) či opravdu také o leopardiovský pohled vzdálené hvězdy (Tarkovského Solaris). V tomto textu se však soustředím na ještě jiný, také velice speciální zrak: na oči andělů z proslulého snímku Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (1987)

  foto: Scott Gillis "Metropolis" (2013) "Čím vyšší byly domy, tím menší byli lidé. Na ulicích  tísnily se jich tisíce, takže člověka nebylo vidět. Člověk zahynul. Začal žít teprve v násobcích, jakmile za ním vzrostla řada nul, měnil se v dav, získávaje úcty statisíců. V boji o štěstí na něj lehl zástup. [...] Věže domů se slily v jednu mohutnou horu, jejíž olověné šedé rysy se ztrácely v oblacích. S mostu to byl fantastický pohled, který pokořil užaslé oko člověkovo. [...] Odešlo všecko. Nikdy nevstoupíš dvakráté do téže řeky, nikdy neuvidíš dvakráté téhož Nového Yorku.  V této části začal vertikální život. Klubka lidských těl letěla zdvižemi do práce, zdvižemi z práce. Davově se pracovalo, davově myslelo, továrně se vyrábělo nad hřbitovy řemesel. Továrny na jídlo, které dosud jmenovali jídelnami, nasycovaly hřmotné davy kolem dvanácté; továrny na bydlení počaly požírati malé, útulné domy sídelních čtvrtí, pročež rodinný život dosud utíkal daleko za obvod Města, aby se