"Stížnost a odpověď na stížnost" Muhammad Iqbal


Jelikož byl Iqbál básníkem-filosofem, snažil se o propojení dialogu s dialektikou způsobem, jenž nemá obdobu ani v klasickém Řecku, ani v moderní filosofii. V Koránu nalezl model trvalého dialogu Boha s člověkem, probíhajícího v několika rovinách. Na začátku šlo o stížnost člověka vůči Bohu.

MUSLIMS IN BRITAIN III. - EVERYDAY LIFE IN BUTETOWN (CARDIFF, WALES, UK, 1943)



A procession of Muslims carrying large banners winds its way through Butetown towards the new Mosque which opening today on Peel Street. Children can be seen watching the parade as it passes by.

"...nothing but a devil" Malcolm X at the Oxford (1964)



"Just one step farther to see if I am justified in this stance, and I am speaking as a black man from america which is a racist society, no matter how much you hear it talk about democracy it’s as racist as South Africa or as racist as Portugal or as racist as any other racialist society on this earth. The only difference between it and South Africa, South Africa preaches separation and practices separation, America preaches integration and practices segregation. This is the only difference, they don’t practice what they preach, whereas South Africa practices and preaches the same thing. I have more respect for a man who lets me know where he stands, even if he’s wrong, than the one comes up like an angel and is nothing but a devil"



Malcolm X speech at the Oxford Union, 3 December 1964

"Pěst - pálka - nůž - pistole: osobní historie násilí v Americe" Geoffrey Canada (Maťa, 1997)



"...Jestli vás udivuje, jak může čtrnáctileté dítě střelit svého vrstevníka do hlavy ... a pak jít domů na večeři, pak vězte, že to není otázka dne, týdne nebo měsíce. Chce to léta příprav, abyste byli ochotni spáchat vraždu..."

"...A tak guvernér navrhl zákon, který určil nejmenší možný rozsudek za přechovávání relativně malých dávek narkotik...Řešení, které překupníci vymysleli, bylo stejně tak prosté, jako ďábelské. Začali využívat děti. A děti, které nebyly ochotny se nechat tímto způsobem využívat, bylo mnoho..."

"Čecháčkovství" Václav Černý



"To je obecné zjištění, truchlivá zákonitost a smutná perspektiva (na jak dlouho ještě?) našich dějin: pokaždé, když tento národ zažije úder, který jej přiomráčí, protáhne-li se pak stav jeho deprese na určitou dobu, kterou by bez citelné mravní úhony dokázal snést národ jiný, byť by ne větší, zakřepčí na národním hřbitově svůj radostný kankán Čecháček, ujme se otěží, zařídí se k vládě tam, kde byl potlačen, pozavírán, vyhnán, pozutínán český charakter. 

Nabízím zkoušku z poslední doby, bijící do očí svou průkazností: vezměme hrst poúnorových kulturních velikánů, právě těch, kteří srostli se skutečností našeho národního krachu na sám jeho symbol, a uvědomte si je jako figury protektorátní! Co poúnorový velikán, to protektorátní zalezlík a opatrnický vyčkávač, jména Štoll, Mukařovský, Řezáč, Drda, Pujmanová derou se sama na jazyk: s hodinou Mnichova se tiše tichounce vypařili z českého veřejného života, nezvěstní, neviditelní, rozlezlí po úkrytech, odkud bylo tak napínavé sledovat, jak se kutálejí hlavy skutečných bojovníků! Po sedm let okupace a války je ani na okamžik nikdo z odboje nepocítil po svém boku, ti budoucí vůdcové se podobali onomu generálovi z ruských letopisů, který pobyl plných šestasedmdesát let ve vojenské službě, aniž byl jedinkrát raněn: "od malička se uměl šetřit pro vlast!" 

Načež se uvázali v dědictví bojovníků a počali se ohánět jejich jmény, neboť také to je odjakživa konstitutivním rysem Čecháčka a jednou z jeho nestydatých dovedností: ví, kterak na vlastní tělo přetahovat pokrývku z mrtvých! Vlastní ho nehřeje, a dovede olupovat i mrtvoly."


celý text: Václav Černý "Paměti III 1945 - 1972 (Atlantis, 1992)

"Dopisy Bedřicha Hrozného literárním osobnostem" Šárka Velhartická (2015, Památník národního písemnictví)



Bedřich Hrozný, jeden z nejvýznamnějších českých orientalistů, jemuž se před sto lety podařilo rozluštit nově objevený a nesrozumitelný jazyk starověkých Chetitů, se stal celosvětově uznávaným zakladatelem oboru chetitologie. O životních osudech Bedřicha Hrozného vzniklo několik publikací, dosud ale nebyly vydány ani známy dopisy jeho současníkům – významným osobnostem československé kulturní scény první poloviny 20. století.

Tato publikace přináší ucelený materiál z literárního archivu Památníku národního písemnictví, soubor dopisů Bedřicha Hrozného literárním osobnostem, z nichž nejrozsáhlejší je adresován jeho blízkému příteli Otokaru Šimkovi, překladateli a profesorovi francouzského, českého a německého jazyka na obchodní akademii v Hradci Králové.

Rovněž tato edice výrazně doplňuje a pozměňuje naše znalosti nejen o životních osudech Bedřicha Hrozného, ale přináší i nové poznatky týkající se mnoha událostí tohoto období.


***********************
Název: Dopisy Bedřicha Hrozného literárním osobnostem
Autor/editor: Šárka Velhartická
Nakladatel: Památník národního písemnictví
Edice: Depozitář
Rok: 2015
Počet stran: 348
***********************


Obsah

Komentář

Několik poznámek úvodem

I. Bedřich Hrozný ve světle dokumentů z Památníku národního písemnictví
II. Bedřich Hrozný ve Vídni a vídeňská univerzita
III.Bedřich Hrozný a jeho zájem o literaturu
IV. Bedřich Hrozný a vídeňská teologická fakulta
V.  Vědecké dílo Bedřicha Hrozného v jeho korespondenci
VI. Doklady k působení Bedřicha Hrozného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v Orientálním ústavu
VII.Bedřich Hrozný v korespondenci s nakladateli a vydavateli

Závěrem

Dopisy Bedřicha Hrozného literárním osobnostem

I. Dopisy Bedřicha Hrozného Otokaru Šimkovi
II.Dopisy Bedřicha Hrozného ostatním literátům

Jaromíru Borockému
Františku Drtinovi
Otakaru Fischerovi
Vladimíru Andrejeviči Francevovi
Bohuslavu Havránkovi
Kamilu Holému
Janu Jelínkovi
Zdeňku Kalistovi
Jiřímu Václavu Klímovi
Arne Laurinovi
Jevgeniji Aleksandroviči (Evženu) Ljackému
Josefu Svatopluku Macharovi
Marii Majerové
Janu Mukařovskému
Matijovi Murkovi
Arne Novákovi
Jaroslavu Sutnarovi
Jaroslavu Šnajdrovi
Janu Thonovi
Václavu Tillemu
Zdeňku Václavu Tobolkovi
Josefu Trägrovi
Josefu Richardovi Vilímkovi
Otakaru Vočadlovi

Ediční poznámka
Citovaná literatura
Index korespondence Bedřicha Hrozného v PNP
Index citovaných dopisů z dalších archivů
Abecední a chronologický přehled korespondence Bedřicha Hrozného v PNP
Summary: Letters by Bedřich Hrozný to Personalities of Literature (edited by Šárka Velhartická)
Jmenný rejstřík
Obrazová příloha

"Dobrá práce / Good job" (Whiplash, 2015)




Terence Fletcher: Nevím, jestli jsi to slyšel, na Shafferovce už nejsem. 

Andrew: To jsem slyšel. Odešel jste? 

Terence Fletcher: Ani ne.Nejspíš to byl někdo z ročníku Seana Caseyho, 
koho rodiče přinutili, aby o mně něco napovídal.
To, že o mně vůbec někdo chce mluvit jinak než v superlativech, je pro mi záhadou. Jo. Legrace, viď?
Andrew: Omlouvám se.

Terence Fletcher: Ne. Poslyš. Vím, že jsem si nadělal nepřátele.
Trochu taky diriguju. Letos obnovili JVC Festival. Za pár týdnů ho budu
zahajovat s profi kapelou. 

Andrew: To je skvělý.
Terence Fletcher: Jo. Ujde to. Myslím, že lidi vůbec nepochopili, o co jsem se na Shafferovce snažil. Nedirigoval jsem tam. Máchat rukama a udržet lidi v tempu dokáže každej blbec. Chtěl jsem z lidí dostat víc, než co se od nich očekává. Považuju to... za naprostou nutnost. Jinak svět připravíme o nového Louise Armstronga, nového Charlieho Parkera. Říkal jsem ti, jak se Charlie Parker stal Charliem Parkerem, viď? 

Andrew: Jo Jones mu hodil činel na hlavu. 

Terence Fletcher: Přesně tak. Parker byl mladej, saxofon mu šel. Hrál na souboji kapel a podělal to. Jones mu za to málem usekl hlavu. Vysmáli se mu. Tu noc probrečel. Ale co udělal ráno? Cvičil. A cvičil a cvičil s jediným cílem: Aby se mu už nikdy nevysmáli. Za rok se do Rena vrátil. Postavil se na pódium a předvedl zatraceně nejlepší sólo všech dob. Představ si, kdyby Jones řekl: "To ušlo, Charlie. Bylo to slušný. Dobrá práce." Pak by si Charlie říkal: "No co, zahrál jsem to slušně." Konec příběhu. Žádný Bird. To by byla naprostá tragédie. Jenže tohle si svět žádá. Lidi se diví, proč jazz vymírá. Něco ti povím. Každé "jazzové" album od Starbucks je toho důkazem.
V jazyce neexistují dvě zhoubnější slova než "dobrá práce".

Andrew: Je někde hranice? Třeba to přeženete a odradíte nového Charlieho Parkera, aby se stal Charliem Parkerem?

Terence Fletcher: To ne. Protože nový Charlie Parker by se nenechal nikdy odradit. Jo. Pravdou je, Andrew, že jsem Charlieho Parkera nikdy neučil. Ale snažil jsem se. Kurevsky jsem se snažil. A to většina lidí nedokáže. A za svoje snažení se nebudu nikdy omlouvat.

* * * 

Terence Fletcher: I don't know if you heard. I'm not at Shaffer anymore. 

Andrew: Yeah, I did hear that. Did you quit? 

Terence Fletcher: Not exactly. Some parents got a kid from Sean Casey's year, I think...to say some things about me. Although why anybody would have anything...other than peaches and cream to say about me is a mystery. Yeah. - That's a good laugh, right?

Andrew: I'm sorry

Terence Fletcher: No, listen... I get it. I know I made enemies. I'm conducting a little, though. They brought back the JVC Fest this year. They got me opening in a couple of weeks with a pro band. 

Andrew: That's great.

Terence Fletcher:  Yeah. It's all right. Truth is, I don't think people understood what it was I was doing at Shaffer. I wasn't there to conduct. Any fucking moron can wave his arms and keep people in tempo. I was there to push people beyond what's expected of them. I believe that is... an absolute necessity. Otherwise, we're depriving the world of the next Louis Armstrong. The next Charlie Parker. I told you about how Charlie Parker became Charlie Parker, right?

Andrew: Jo Jones threw a cymbal at his head.

Terence Fletcher: Exactly. Parker's a young kid, pretty good on the sax. Gets up to play at a cutting session, and he fucks it up. And Jones nearly decapitates him for it. And he's laughed off-stage. Cries himself to sleep that night, but the next morning, what does he do? He practices. And he practices and he practices with one goal in mind, never to be laughed at again. And a year later, he goes back to the Reno and he steps up on that stage, and plays the best motherfucking solo the world has ever heard. So imagine if Jones had just said: "Well, that's okay, Charlie. That was all right. Good job."And then Charlie thinks to himself, "Well, shit, I did do a pretty good job." End of story. No Bird. That, to me, is an absolute tragedy. But that's just what the world wants now. People wonder why jazz is dying. I'll tell you man. And every Starbucks "jazz" album just proves my point, really. There are no two words in the English language more harmful... Than "good job."

Andrew: But is there a line? You know, maybe you go too far and you discourage the next Charlie Parker
...from ever becoming Charlie Parker.

Terence Fletcher: No, man, no. 
Because the next Charlie Parker would never be discouraged. 
The truth is, Andrew...I never really had a Charlie Parker. 
But I tried. I actually fucking tried. And that's more than most people
ever do. And I will never apologize for how I tried.

Život ve vyprázdněném světě



Přednáška* Pavla Janouška "K čemu je výuka literatury na středních školách?", která proběhla v rámci dne otevřených dveří Ústavu pro českou literaturu AV ČR (11. 11. 2015) nebyla typickým monologem přednášejícího, ale jak bylo řečeno v jejím úvodu, tématem diskusním. To se také potvrdilo hned krátce po úvodu, kdy ze strany posluchačů zaznělo několik kritických názorů, proč vyučovat kánon české literatury, když dnešní student nemá o jeho představitelích jednak povědomí, ale hlavně nemá, jak jsem doufám pochopil z dotazů, čím by se s autory ztotožnil a na čem by mohl mezi nimi vzniknout vztah. Názor srozumitelný a při pohledu na současnou kulturu mnohými možná kvitovaný. Ti, od kterých polemika vzešla ale neříkali, čím by kánon nahradili, co by tedy mělo být tím novým "slovem", které osloví znuděnou generaci. Argument přednášejícího byl ale velmi prostý; vyučovat kánon není jen předávat data narození a bibliografie autorů, je to hlavně spojování jiných souvislostí, které na první pohled můžeme považovat jako okrajové a dílčí prvky kolem sebe. Tento přístup k výuce rovněž udržuje úroveň kultury a my se díky němu udržujeme osobitost a ryzost. Jestliže bychom dnes slevili a přizpůsobili se, co by se dělo za dalších deset let? Pavel Janoušek tento stav nazval "životem ve vyprázdněném světě", kde člověk chodí a není schopen vidět nejen kulturu kolem sebe, ale také jej vnější svět k ničemu nevybízí. Stejně jako byla tato přednáška tématem diskusním, i výuka nám dává schopnost diskutovat, a právě díky vzdělání jsme s to pospojovat souvislosti a vzniká tedy dialog mezi námi a vnějškem. 

Je-li řeč o souvislostech a orientování se v nich, nebylo by možná od věci řešit spíše než kánon, jestli naše školství vůbec poukazuje na souvislosti a učí historii (jakoukoliv) ne jako sled úseků, kdy jeden skončil a další začal, ale jako etapy v čase, které se překrývají a jedna inspiruje druhou, a tedy pohled na svět, který není černobílý.





* "K čemu je výuka literatury na středních školách?
   prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc.

Cílem přednášky – vycházející z dlouholeté zkušenosti vysokoškolského učitele budoucích učitelů literatury – je formulovat důvody, proč a jak by se měla literatura na českých středních školách vůbec vyučovat, respektive s kritickým a polemickým odstupem zhodnotit současnou koncepci její výuky. Najít problémové body, které způsobují, že navzdory desítky let trvajícímu reformnímu úsilí stávající situace předmětu není uspokojivá.

Více ZDE 


Malba: Jiří Trnka "Zahrada" 1962 @kybl.net